Stejně jako u psů, i kočky je možné čipovat. A zejména čipování je velmi užitečný nástroj, jak si kočku označit pro případ zatoulání a znovunalezení. Řeč už o tom byla v Co dělat, když najdu opuštěnou kočku nebo kotě? – ve zkratce, každý zvěrolékař umí přečíst čip a (teoreticky) zjistit, komu nějaký ten nalezenec patří.
Čipování má zásadní háček v neexistenci centrální databáze. Pokud tedy chcete, aby bylo alespoň trochu funkční, musíte se registrovat hned v několika takových databázích. Každá z nich za to pochopitelně vybírá peníze, ale nebojte, žádná zásadní částka to není. Dvě základní jsou Centrální evidence zvířat a věcí a Národní registr majitelů zvířat (ten pro určité druhy čipu registruje i zdarma).
Čipem vaši kočku opatří u zvěrolékaře (a bude to samozřejmě něco stát). Samotná kapsle je pro zvíře bezpečná – uvnitř je pasivní elektronika, která dokáže čtečce sdělit číslo v ní uvedené. Kočkám (i psům) se aplikuje do podkoží v oblasti levé strany krku. Při cestě do zahraničí je čipování povinné.
Čipování má ale i jednu dost zásadní stinnou stránku. U zvěrolékaře běžně narazíte na to, že sice nalezence “přečtou”, ale odmítnou vám jakkoliv pomoci v tom, komu vlastně kočka patří. Budou se přitom odvolávat na GDPR (jedna z nejvíce absurdních výmluv) nebo na “ochranu osobních údajů”.
Tetování se koček prakticky netýká. Nemají totiž dostatečně velké uši, aby něco takového bylo možné (jako u psa) udělat. U psů se tetují všichni psi s průkazem původu – pro evidenci a plemenné knihy.
